Čtyři desetiletí v jedné firmě. Taková bilance se dnes často nevidí – a když už, stojí za ní silný charakter, velká dávka empatie a schopnost jít s dobou. Jarmila Zavoloková nastoupila do Teplárny Liberec v polovině 80. let původně jako bezpečnostní technik. Po návratu z mateřské dovolené se mohla rozhodnout, zda nastoupí na původní místo, nebo přijme nabídku na pozici personalistky – profesi, která se jí nakonec stala celoživotní. V teplárně působila až do jara 2025. Za tu dobu se měnila legislativa, technologie i očekávání zaměstnanců – ale jedna věc zůstávala: její profesionální a vstřícný přístup.
V následujícím rozhovoru sdílí, co jí práce dávala, jak vnímala vývoj v oblasti HR a co podle ní dělá personalistku dobrou.
Začneme od začátku – co Vás tehdy do Teplárny přivedlo? Vzpomenete si, jak vypadal Váš úplně první pracovní den?
Do Teplárny jsem nastoupila jako bezpečnostní technik a požární technik už v osmdesátých letech. Přivedla mě sem tehdy jednak potřeba zaměstnání, ale také určité propojení s hasičským sportem, kterému jsem se před mateřskou dovolenou aktivně věnovala – a který tehdy s touto pracovní pozicí v Teplárně tak trochu souvisel. Po mateřské dovolené jsem se chtěla vrátit, ale na mém původním místě byl kolega, který mě zastupoval během mateřské. Bylo mi nabídnuto místo na personálním oddělení – a já na něj kývla. Byla to změna směru, ale zároveň začátek nové profesní kapitoly, která mě nakonec naprosto pohltila. První pracovní den si už dnes bohužel přesně nevybavuji – přece jen, je to víc než čtyřicet let – ale dobře si pamatuji, jakou jsem měla radost, že se mohu do práce vrátit a být znovu mezi lidmi.
Co Vás během prvních let nejvíc bavilo? A kdy jste si řekla: Tohle je místo, kde bych chtěla zůstat déle?
Nejvíc jsem si cenila jistoty a stability, kterou práce nabízela. Byla to tehdy velká výhoda – zvlášť když máte malé děti. Teplárna byla v dosahu, umožňovala skloubit práci s rodinným životem, a to pro mě bylo zásadní. A postupně jsem si uvědomila, že mě práce s lidmi naplňuje natolik, že tady chci zůstat. Byla to kombinace praktických i lidských důvodů.
Jak se podle Vás proměnila práce v personalistice za těch 40 let?
Zásadně. Když jsem odcházela na mateřskou dovolenou, byly v Teplárně jen dva počítače. Všechno se dělalo ručně – papíry, šanony, psací stroje. Když jsem se po několika letech vracela, svět už se mezitím změnil. Přicházela technika a bylo jasné, že ovládnutí nových programů bude nevyhnutelné. Na jednu stranu nám technologie spoustu věcí usnadnila – evidence, databáze, docházka, mzdové systémy. Na druhou stranu jsem se sama musela hodně učit, abych s technikou držela krok. Personalistika se postupně přesunula do digitálního světa.
Změnila se ale i mentalita lidí. Dřív bylo běžné, že lidé chtěli pracovat a brali to jako samozřejmou součást života. Dnes musíme zaměstnance aktivně hledat, oslovovat, motivovat. Máme k tomu nástroje, které jsme dřív vůbec neznali – pracovní portály, sociální sítě, online náborové kampaně. Ale přesto platí jedno stále: je to pořád hlavně práce s lidmi. Můžete mít sebelepší systém, ale bez naslouchání, trpělivosti a porozumění to nejde. Ať už mluvíte s kandidátem nebo s kolegou, vždycky musíte vnímat člověka, nejen položku v tabulce.
Máte zkušenosti s několika generacemi zaměstnanců. Co bylo pro Vás v té práci nejdůležitější?
Pro mě bylo vždy zásadní, aby mě práce naplňovala – a měla jsem to štěstí, že mě opravdu bavila po celou dobu. Fascinoval mě nejen vývoj samotné personalistiky, ale i proměna celé firmy. Pamatuji si časy, kdy Teplárna zaměstnávala přes 240 lidí – bylo tu rušno, živá komunita, spousta různých osobností. Postupem let se leccos změnilo, ale jedno zůstalo: práce s lidmi a pro lidi.
Vždy jsem se snažila jednat s každým rovnocenně, slušně a s respektem. Dodržovala jsem – dnes se tomu říká – etický kodex nejen na papíře, ale hlavně ve vztazích. Personalistika pro mě nikdy nebyla jen o papírech a formulářích – ale především o trpělivosti, naslouchání a férovém přístupu. Ať už šlo o nováčka nebo dlouholetého kolegu, každý si zasloužil stejnou pozornost.
Je nějaký přístup nebo princip, kterého jste se držela celou kariéru?
Vždy jsem si zakládala na osobním přístupu – snažila jsem se lidem naslouchat, pochopit jejich situaci a najít řešení, které bude fungovat pro obě strany. Zároveň jsem ale věděla, že není možné si nechat všechno líbit. Rovnováha mezi lidskostí a profesionalitou pro mě byla klíčová.
I když vztahy na pracovišti byly často přátelské a neformální, některé hranice jsem si držela pevně. Nikdy jsem si třeba netykala se svými nadřízenými – byla to moje osobní zásada. Věřím, že profesní respekt musí být vzájemný a že si ho člověk získává nejen odborností, ale i tím, jak se chová k ostatním.
Co byste popřála Teplárně Liberec do dalších let?
Upřímně – přála bych Teplárně stabilitu, prosperitu a dobré vyhlídky do budoucna. Ať se jí daří držet směr a dál zlepšovat nejen služby, ale i své jméno navenek. Pamatuji si časy, kdy jsem se téměř styděla říct, že pracuji v Teplárně – veřejné mínění nebylo zrovna příznivé a atmosféra kolem podniku byla složitá. Dnes je to jiné. S hrdostí mohu říct, kde jsem celý život pracovala. Vím, že se toho hodně změnilo k lepšímu – a věřím, že tenhle pozitivní vývoj bude pokračovat. Firmě i všem, kteří v ní zůstávají, držím palce.
A Vaši nástupci v HR? Máte pro ně nějaké „zlaté pravidlo“?
Popravdě řečeno – žádné zlaté pravidlo nemám. Nikdy jsem si neříkala, že dělám něco výjimečného. Všechno, co jsem v té práci uplatňovala – trpělivost, empatii, schopnost naslouchat – pro mě bylo přirozené. Byla jsem zkrátka taková. Vztahy s lidmi byly pro mě vždy základ, ne strategie.
Jarmile děkujeme za její mimořádné nasazení, lidský přístup a čtyři desetiletí poctivé práce pro Teplárnu Liberec. Stála u zrodu mnoha důležitých změn, provázela firmu obdobím transformace a byla oporou desítkám, možná stovkám zaměstnanců. Její schopnost naslouchat, hledat řešení a jednat férově byla a zůstává inspirací nejen pro kolegy z HR, ale pro všechny, kteří s ní měli možnost spolupracovat.
S vděčností jí přejeme, aby si novou životní etapu užila ve zdraví, pohodě a s radostí, která jí nechyběla ani v pracovních dnech.
