Petra Dančová je důkazem, že spojení akademického světa s praxí může být nejen přirozené, ale také inspirativní a plné nových výzev. V minulosti působila na Technické univerzitě v Liberci, kde vedla katedru energetických zařízení. V prostředí vědy a výzkumu získala cenné zkušenosti – od řízení týmů a koordinace rozsáhlých projektů až po hledání inovativních technických řešení a práci s mladými talenty.
Dnes své znalosti a dovednosti zúročuje jako projektová manažerka v Teplárně Liberec. Místo přednáškových sálů teď tráví čas na konferencích, jednáních nebo při plánování strategických investic do modernizace energetických systémů. Její profesní dráha ukazuje, že přechod z univerzitního prostředí do průmyslové praxe může být nejen plynulý, ale především mimořádně obohacující – jak pro jednotlivce, tak pro firmy, které hledají zkušené odborníky s vizí.
Petro, co Tě přivedlo z akademického prostředí právě do Teplárny Liberec?
V rámci projektů, které jsme řešili na univerzitě, jsem se setkávala s Ing. Sedláčkem, předsedou představenstva liberecké teplárny. Když mi končil mandát vedoucí katedry, pan Sedláček mě oslovil s nabídkou přejít do teplárny na pozici projektového manažera pro, jak říkal, všechny progresivní projekty, které nás společně napadnou. Představil mi vizi, jak by se teplárna mohla rozvíjet směrem k moderní energetické společnosti, nikoli být „jen výtopnou“. Tato koncepce mě velmi zaujala. Slovo dalo slovo – a jsem tady.
Když jsi vedla katedru energetických zařízení na univerzitě, nesla jsi velkou zodpovědnost. Jak se tahle zkušenost promítá do Tvé současné role?
Jako vedoucí katedry jsem se naučila pracovat pod tlakem, předvídat, rychle se rozhodovat a efektivně zpracovávat velké množství informací. Umím je třídit, vyhodnocovat a využívat i v kontextech, kde by je jiní možná přehlédli – právě tam často nacházím klíčové souvislosti.
Důležité je také vědět, že na konci čeká něco smysluplného. A protože jsem pozitivně založený člověk, tak věřím, že každá výzva má řešení a že věci dobře dopadnou.
V čem vnímáš největší rozdíly mezi univerzitním prostředím a teplárnou? Překvapilo Tě něco, s čím jsi třeba vůbec nepočítala?
Teplárna mě oslovila přímostí v komunikaci a týmovým duchem. Kolegové táhnou za jeden provaz a mají skutečný zájem na tom, aby se projekty podařily. Největší rozdíl v projektové práci je v časovém horizontu – zde plánujeme často na desetiletí dopředu. Díky pracovním zkušenostem z Akademie věd i soukromého sektoru jsem zvyklá na různé pracovní kultury, takže mě zatím nic zásadního nepřekvapilo.
Na jakých projektech právě teď pracuješ – a co považuješ za jejich největší přínos?
Mám na starosti rozvojové projekty a plány do roku 2050. Někdo si může říct, že rok 2050 je vzdálená budoucnost, ale příprava některých projektů je opravdu na „běh dlouhou trať“ a přestože jejich uskutečnění pak může být v rámci deseti, dvaceti let, je nutné o nich začít přemýšlet a plánovat už dnes. Třeba už jen kvůli tomu, že zjistíte, co všechno těmto projektům předchází a co je třeba připravit, než ten samotný projekt můžete vůbec začít realizovat.
Konkrétně se podílím na přípravě projektů komunitní energetiky v Liberci, projektech potřebných k dekarbonizaci energetiky nebo projektech zaměřených na efektivní nakládání s novými zdroji energie. Jsem také součástí týmu, který je zodpovědný za strategické směřování aktivit skupiny Enetiqa.
Jsem ráda, že se mohu také podílet na vzdělávání a zvyšování kvalifikace nejen zaměstnanců teplárny.
Mám radost, že Teplárna Liberec se stává progresivní společností s jasnou vizí budoucnosti.
Projektový management je plný koordinace, rozhodování i řešení nečekaných situací. Co je pro Tebe v téhle roli nejtěžší – a co Tě naopak nejvíc baví?
Nevnímám věci jako těžké – spíše jako výzvy. Jsem optimistka a moje oblíbená věta je „to půjde“. A ono to opravdu jde – když umíte a chcete kombinovat, skládat jednotlivé dílky a nebojíte se komunikovat.
Klíčová je podpora vedení, kterou zde mám, a za to patří mým nadřízeným velké poděkování.
Když se ohlédneš zpátky – šla bys do téhle změny znovu?
V Teplárně Liberec působím rok a půl a stále je pro mě práce zde zdrojem inspirace. Od prvního dne mě naplňuje a baví. Realizuji projekty s přesahem, potkávám zajímavé lidi a neustále se učím nové věci. Rutina tu nemá místo. A co je zásadní – mám kolem sebe skvělé kolegy a vedení, které má vizi. Takže ano, šla bych do toho znovu. Jsem moc ráda, že jsem tuto změnu ve svém životě udělala.
A nakonec – co Tě nejlépe dobíjí energií mimo práci? Máš nějaký rituál nebo koníček, který Ti pomáhá vypnout?
Kromě rodiny, okruhu nejbližších přátel a společnosti kolegů z práce mám ráda čas strávený na letišti – mám licenci soukromého pilota letounů. Létání čistí hlavu, zkracuje vzdálenosti a umožní vám potkat spoustu zajímavých lidí na každém letišti, kde zrovna přistanete. Moje domovské letiště je Jaroměř a jsem moc ráda, že jsem si tam před lety našla cestu a potkala úžasné lidi, díky kterým jsem si mohla splnit svůj sen o létání.
Petra Dančová je živým příkladem toho, že zkušenosti z akademické sféry mají v praxi obrovský potenciál. V Teplárně Liberec našla prostor, kde může své technické znalosti a manažerské dovednosti plně rozvinout – a zároveň se podílet na projektech, které formují budoucnost moderní energetiky. Namísto teoretických modelů dnes řeší reálné výzvy a ukazuje, že přechod z univerzity do průmyslu není krokem zpět, ale naopak vstupenkou do dynamického světa inovací.
Její profesní příběh může být inspirací pro všechny, kteří zvažují změnu směru – ať už z akademie do firemního prostředí, nebo naopak. .
